Můj příběh

Dneska mám dvě dcerky, na které vím, že se můžu spolehnout za všech okolností. Jsem na ně hrdá, co všechno dokáží samy a hlavně jsem pyšná na to, že ve své výchově se k oběma chovám s respektem.

Mám báječný vztah se svými dětmi…vše dokážeme se vzájemným respektem…
…a bez křiku…

Z naší vzájemné komunikace jsem téměř odstranila křik i zvýšený hlas a dokáži výchovné situace i konflikty zpravidla řešit v klidu. A především tak, že se každá cítíme nakonec dobře a s respektem k emocím i pocitům těch druhých.

Byla ale doba, kdy bylo všechno jinak…..

Před sedmi lety jsem byla unavená, nevyspalá máma dvou dětí a při sebemenším konfliktu nebo neuposlechnutí mých pokynů dětmi mi začínaly lidově řečeno téct nervy. Najednou jsem se chovala ke svým dětem tak, jak jsem si kdysi v pubertě říkala, že se nikdy ke svým dětem chovat nebudu.

Když neposlechly, křičela jsem…a pak jsem často brečela a litovala, jak se k dcerkám chovám…

Když něco nebylo tak rychle, jak jsem potřebovala, křičela jsem…a pak jsem zase litovala, jak se chovám…

Chtěla jsem být skvělou mámou, ale věděla jsem, že se mi to vůbec nedaří. A navíc jsem byla frustrovaná ze svého chování.

Tou dobou jsem se po vlastních zkušenostech se znakováním na své děti stala lektorkou znakování pro miminka a batolata. A to byl první krok…znakování skvěle pro komunikaci s mými dětmi fungovalo a nejen s mými dětmi. Fungovalo i všem dalším rodičům, kteří mi přišli na seminář nebo kurz a znakování vyzkoušeli.

Začala jsem tedy hledat možnosti, jak s dětmi jednat jinak

– bez křiku, s respektem, bez výhrůžek atd… A ty možnosti se mi díky mému otevřenému myšlení nabízely najednou samy. Absolvovala jsem řadu kurzů emoční inteligence, prošla si celým několikadenními kurzy Respektovat a být respektován a Zkušeností k respektování. Řada kurzů Montessori pedagogiky mi pomohla k pochopení důležitého – že děti potřebují svůj čas, řád a klid…

A co je nejdůležitější – ze všech absolvovaných kurzů mi začal zapadat jako puzzle celý přístup k dětem, který chci, který mi dává smysl a který bude dělat mým dětem, a vlastně všem dětem, dobře.

Zároveň mi došlo, že klid děti mohou čerpat především ze mě, takže musím začít u sebe. Porozumět svým emocím, začít je regulovat a řídit a díky tomu se začít chovat tak, jak chci a jak to bude dobře pro mé děti.

Byla to práce, byla to cesta a nikdy to nekončí. Vždy se objeví nějaký okamžik/situace jako zkouška mého klidu, respektu, emoční inteligence. Je to tak správně – abych neusnula na vavřínech a stále si vážila toho, kam jsem se posunula.

A proč zůstat jen u svých dětí, když mám vyzkoušené, že to funguje, že? A tak jsem začala „trousit“ své názory a zkušenosti těm rodičům, kteří o to stáli, kteří se mě ptali a kteří se postupně vraceli pro další názory a rady…

A dneska pořádám pravidelné workshopy a semináře o výchově, o emoční inteligenci, o nás samotných… Protože to má smysl, protože to pomáhá a protože mi dělá radost pomáhat rodičům nacházet a budovat si svůj upřímný vztah se svými dětmi.

CzechEnglishGerman