Moje dcerky mají prázdniny a trávíme je lyžováním. Jen dneska mi na tom svahu bylo docela smutno, když jsem viděla a slyšela, jak se někteří rodiče chovají ke svým dětem, když jim nešlo lyžování zrovna podle rodičových představ. Propána, vždyť přece na lyže děti berete proto, abyste je něco naučili a abyste si s nimi užili společný čas! Vážně si myslíte, že plačící dítě (cca 4 roky), kterému se rozjíždí lyžičky, uklidníte tím, že ho bafnete, zprudka postavíte o kousek vedle a ještě mu k tomu přidáte pokyn „Mě se nedrž“? Jak mně se chtělo zeptat oné maminky – Jaký jiný pevný a bezpečný bod si to dítě má najít?
Nebo si myslíte, že opravdu naučíte dítě lyžovat, když ho držíte v podpaží, strčíte si ho mezi svoje lyže a jedete s ním šusem z kopce a dítě přitom vlaje mezi vašima nohama? Takhle fakt jeden tatínek dneska jezdil a ještě k tomu občas přidal pokyn, ať si hlídá lyže, protože jemu se motají – ups…krom toho, že tím ohrožoval všechny na sjezdovce a ani jednoho z nich to nemohlo bavit, co tím to dítě jako chtěl naučit? Lyžovat určitě ne… Dokonce jsme pak tohohle tatínka s chlapečkem potkaly v bufetu a tatínek chlapečkovi vehementně vysvětloval, že teda hranolky si rozhodně nezaslouží, protože se ještě nic nenaučil 🙁 jak mně se chtělo říct, že chudák kluk vůbec nedostal příležitost se něco naučit, ale kousla jsem se raději do jazyka…
A že někteří rodiče pokládají tak hloupý dotaz „Proč jsi spadl?“ (a je celkem jedno, jestli dítě spadlo na sjezdovce nebo na vleku) – to taky dodnes nechápu…. Můžu se přece jednoduše zeptat „Co se stalo, že jsi spadl?“ Na tuhle otázku totiž dítě odpověď zná a nebude se cítit provinile, na otázku „Proč jsi spadl?“ neexistuje správná odpověď….
A tak jsem si dneska cestou domů stále kladla otázku, proč tam ty rodiče dneska s těmi svými dětmi byli, co pěkného jim to v jejich vztahu přineslo a co se kdo z nich naučil…a zatím jsem stále nenašla odpověď…ale vážím si díky těmhle zážitkům o hodně víc zážitků, které jsem si dnes na lyžování dopřála se svými dětmi já…
