Říkejme dětem pravdu aneb sliby nejsou chyby

V 90.letech 20.století vyšla průlomová kniha Daniela Golemana Emoční inteligence, která zpopularizovala výsledky výzkumu amerických psychologů týkajícího se emocí a jejíž hlavní tezí je, že lidé úspěšní v zaměstnání se často nevyznačovali nijak mimořádně vysokým IQ (inteligenční kvocient), ale především výrazným EQ – emoční inteligencí.
Tak jako emoce podporují a ovlivňují naše schopnosti uvažovat, plánovat, zaměřit se na vzdálený cíl, řešit problémy apod., stejně tak i určují, jak můžeme využít své vrozené duševní schopnosti. Rozhodují ostatně i o našem úspěchu v životě. „V tomto smyslu je emoční inteligence nadřazenou schopností, která má obrovský vliv na všechny ostatní schopnosti – ať už je podporuje, či jim brání,“ tvrdí Daniel Goleman. Emoční inteligence podle jeho definice zahrnuje schopnost vnímat vlastní emoce, umět s těmito emocemi zacházet, využít je ve prospěch nějaké věci, tedy sám sebe motivovat, ale také schopnost vcítit se do ostatních lidí (empatie) a správně nakládat se vztahy.
Výsledky výzkumu amerických psychologů týkajícího se emocí ukázaly, že emoční inteligence je méně geneticky ovlivněna než IQ, tedy je dána zejména prostředím a výchovou. Jinými slovy jedná se o naučenou záležitost – získaný soubor schopností.
„Většina emočních dovedností našich dětí se bude postupně s jejich věkem a přibývajícími zkušenostmi zlepšovat, ale neplatí to pro upřímnost….Jak děti rostou, začínají rozlišovat a odstupňovávat typy lží, které lidé říkají, s tím, že některé jsou horší než jiné. Lhaní s úmyslem vyhnout se trestu je pokládáno za nejhorší, zatím co lhaní, abychom nezranili něčí city, není tak špatné. Altruistická lež, která má někomu pomoci, je téměř vždy chápána jako odpustitelná, ba dokonce chvályhodná.“
Co můžeme dělat, abychom dětem vštípili, jak je upřímnost důležitá? Především bychom měli doma mluvit o tom, jak důležité je mluvit pravdu. Ale hlavně bychom měli začít sami u sebe a zamyslet se, jestli už svými výchovnými metodami nevnášíme dětem do vnímání pravdy, slibů apod. zmatek. Už jste se někdy své dítě snažili přimět k oblečení se a následnému odchodu z domu, dítě vás neposlouchalo a dál si hrálo a vy jste dítěti začali vyhrožovat, že jestli se hned nepůjde obléknout, tak ho necháte doma samotného? Nebo udáváte nějakou jinou „výhružku“, abyste dosáhli u dítěte uposlechnutí a je to obdobně nedodržitelná výhrůžka? A mysleli jste to vážně? Pravděpodobně ne, jednak jste takového výsledku nechtěli dosáhnout a jednak malé dítě byste doma určitě samotné nenechali a puberťák na to, až ho necháme doma samotného, čeká a ještě nás nezapomene upozornit, když ho doma nakonec nenecháme… Jinými slovy rozhodně jste takovouhle výhrůžku nemysleli vážně. A naše děti nejsou hloupé, ony vědí moc dobře, kdy to rodiče vážně myslí a kdy ne, vycítí, kdy se chováme „nejistě“ a nakonec je sami přesvědčíme, že zároveň jednáme i nedůsledně, protože naše slova, výhrůžky a sliby jsou spíš plané a prázdné, a tak je prostě jednoho dne přestanou respektovat a poslouchat. Tedy už sami tímhle jednáním zavdáváme příčinu dětem k neupřímnosti, protože ani my řadu svých pokynů či výchovných metod nejsme schopni dodržet. Ačkoli jsou si rodiče často vědomi toho, že jsou tyto metody neefektivní a nepřináší žádnou změnu, i přesto své jednání nemění. Asi nejčastější „slib“, který takto dětem dáváme a nedodržujeme, je, že jestli něco neudělá nebo nepřestane zlobit, že dostane na zadek. To je vyloženě naučený model z dob, kdy my jsme byli vychováváni, jen dnes už se vážně 25 ran holí „nenosí“, a tak opravdu velmi málokdy dojde ke skutečnému naplnění takového „slibu“. Pak se ale nesmíme divit, že taková a nebo podobné naše výhrůžky na dítě nezabírají a nic si z nich nedělá. Zkusme se zamyslet, jak pokyny dát dítěti jasně a srozumitelně a zároveň tak, že je jsme schopni důsledně naplnit! Vždyť přece důslednost je ve výchově právě to nejdůležitější! Odměnou nám bude nejen to, že nás dítě uposlechne, když bude potřeba. Zároveň dítě ví přesně, co od nás může čekat, a tak si zároveň budujeme s dítětem pevné pouto, kdy mu dáváme jasně najevo, že to, co říkáme, myslíme vážně a že se na nás může spolehnout. Je přirozené, že děti někdy neposlouchají. Zkouší si tím právě důslednost a jistotu našeho jednání a pevnost hranic, které jsme jim dali. A od nás potřebují pocítit, že hranice jsou tu stále a je třeba je dodržovat.
Jedním z dalších příkladů, jak dětem neříkáme pravdu a ani si to pravděpodobně neuvědomujeme, je, když se dítě uhodí, rozbije si koleno nebo něco podobného. Všechny děti reagují podobně a málokdy se to obejde bez pláče. I dospělí v té situaci reagují podobně – snaží se dítě utišit, ale velmi často nevhodnými slovy. Většina dospělých totiž dítě utišuje slovy, že to nic není nebo že se nic nestalo. To se tedy stalo! Dítě se uhodilo a teď ho to, kam kde se uhodilo, bolí. To je přece naprosto normální a přirozené. A tvrdit opak – že to nebolí – je hloupá a z pohledu dítěte nepochopitelná lež. Nás to také bolí, když se uhodíme. Tak proč dítěti tvrdíme, že je vše vlastně vpořádku? Protože to je přesně to, jak naše věty „nic se nestalo“ nebo „to nic není“ vyznívají a jak na naše děti tyto věty působí. Rozhodně tím našemu dítěti nedáváme příležitost pochopit emoce, které jsou s bolestí a s tou situací spjaté, tedy rozhodně tím dítěti nepomáháme. Zamysleme se opravdu nad tím, co našim nejbližším říkáme. Z pohledu emoční inteligence a snahy vychovat dítě s vysokým EQ je rozhodně lepší dítě hladit a mazlit a přitom přiznat „ty ses uhodil do kolínka, viď? A teď tě to kolínko bolí… to bude dobré, za chvilku to přejde“. Dítě tím utišíme a ještě můžeme mít čisté svědomí, že v něm nevyvoláváme zmatek tím, že to nic není, když dítě opravdu něco bolí. Je to zdánlivě malý významový rozdíl a někdo by to mohl nazvat slovíčkařením, ale dítěti rozdíl pomůže pochopit emoce, které se v něm pravděpodobně odehrávají. Ještě horším příkladem výše zmíněného je v případě, že dítě není k utišení, reakce rodiče: „přestaň už, nebo Ti ještě přidám, ať máš proč brečet“. To už v důsledku kontextu předchozího není třeba komentovat vůbec…
Nakonec už jen krátce k našim opravdu každodenním situacím, kdy často něco řekneme a ani si neuvědomíme, že je to příslib, který jsme dali. Každý z nás určitě zažil podobnou situaci – něco děláme a v tom přijde naše dítě a něco po nás nebo od nás chce. V tu chvíli ho odbydeme rychlou odpovědí, ať chvilku počká než tohle doděláme, že se mu pak budem věnovat. Dítě většinou za chvíli odejde, ovšem očekává, že my se po dokončení své původní práce začneme jemu skutečně věnovat. Jenže…když doděláme, co jsme dělali, najde se něco dalšího, co je třeba udělat a na slib dítěti, který často nebereme jako slib ale spíš jako nutnou reakci na požadavek dítěte, rychle zapomeneme. Ale můžeme si být jisti, že i dítě zapomnělo? I má dvouletá dcera mi nedávno v takové situaci řekla: „Chci hrát….Maminka slíbila.“ Což byla věta, která mě od dvouletého dítěte naprosto odzbrojila a od té doby si skutečně dávám pozor, co své dceři říkám a co tím slibuji.
„Činy mluví hlasitěji než slova, a proto je důležité začít jednat. Pokud budeme dětem „pouze vyhrožovat“, aniž bychom se důsledně drželi předem oznámených zásad, jednoho dne nás děti prostě přestanou brát vážně a naše slova pak ztratí věrohodnost. Mnohem větší smysl má ihned zakročit a jednat – než stále „vyhrožovat“ a slibovat, co se stane, když… Aby se děti skutečně poučily ze svých chyb, musí být s těmito zásadami skutečně konfrontovány.“
Přemýšlejme o tom, jak se ke svým dětem chováme, jak s nimi jednáme a co pro jejich správný vývoj nejen v oblasti emoční inteligence můžeme udělat. Výchova dítěte není jednoduchá a děti samy nám to mnohdy neusnadňují. Děti nám přece stojí za to, abychom na jejich výchově pracovali a přemýšleli, jak a co jim našimi výchovnými metodami sdělujeme. Navíc se díky takovému způsobu výchovy staneme lepším člověkem i my sami.

Autor: Petra Razimová

Miluji práci s dětmi i rodiči. Ukazuji jim, jak mohou společně spokojeně žít i v náročných obdobích vzteku, vzdoru, dětského strachu, jak spolu nebojovat, jak se vzájemně respektovat a jak můžeme najít sami sabe. Mými učiteli jsou nejen moje valstní děti, ale všichni moji klienti. Můj příběh si můžete přečíst ZDE

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

CzechEnglishGerman